Jachetní klub Královská

Dokument ke stažení: Historie

KRÁLOVSKÁ

Zdeněk Malý mě požádal, abych na Vašem sezení pohovořil o podobě Královské před zatopením, případně před válkou. Bránil jsem se. Pokud něco jsem tak technik, nikoli historik. Zdeněk je však výmluvný a tak jsem nakonec podlehl. Protože přes můj věk jsou mé znalosti o historii pramalé, začal jsem hledat. Bylo to složitější, než jsem si představoval.
Hledal jsem různě. Hledal jsem na největším smetišti, na internetu. Samá slabota. Nadějně se jevilo muzeum v Netvořicích. Avšak pozdě. Mají otevřeno pouze v létě, květen až září.
Nastoupila literatura.
Pan Čáka ve své „Zmizelé Vltavě“, v kapitole: „Po řece z Týna nad Vltavou do Štěchovic“ přepluje mezi kilometry 98 a 95 necelými jedenácti řádky, z nichž samotné Královské věnuje jen tři. Potápěč David Vondrášek při popisu současné podoby zatopených osmdesáti kilometrů ve své knize „Po dně staré řeky“ od Zvíkova po Slapy Královskou úplně pominul. Jakoby nikdy nebyla.
Kniha Živohošťská farnost, historie a současnost od Miroslava Krále obsahuje nepřeberné množství zajímavých informací, ale až ke Královské nedosáhne. Ani Honza a Blanka Reichrdtovi mě svými obsažnými avšak převážně obrazovými publikacemi nijak zvlášť dopředu neposunuli. Seznam použité literatury ve zmíněných publikacích je široký, ale vzhledem k tomu, že v Třebenicích nemáme knihovnu, spolehl jsem se nakonec převážně na paměť dosud žijících obyvatel nejbližšího okolí Královské. Od nich získané informace jsem nijak neověřoval a proto prosím případné znalce o shovívavost. Za všechny oslovené patří dík především manželům Bártovým ze Slap, paní Loucké z Dalešic a potomkům už bohužel nežijící paní Pšeničkové.

Místo na Vltavě na kterém sídlíte se svými loděmi a aktivitami, nebývalo v Povltaví před válkou ničím zajímavé či výjimečné. Řeka tu nebyla ani divoká ani líná. Na plavce tu nečekaly žádné významné překážky ani záludnosti. Podobně jako dnes, avšak o padesát metrů pod dnešní úrovní, obkružovala velkým obloukem osadu s poetickým názvem Královská, většinou klidně proudící řeka. Potahová stezka podél vody tvořila jasnou hranici mezi řekou a políčky na svažitém terénu. Kousek nad Královskou, proti proudu, asi na úrovni dnešní Hrdličky, přecházela potahová stezka na levý břeh. Políčka poskytovala skrovnou obživu čtyřem rodinám. Jednotlivé usedlosti obývaly rodiny Slabihoudových, Meterdových, Klasnových a Dvořáků. Pátou rodinu Šebků živilo kousek po proudu na okraji osady pohostinství. Hospoda poskytovala občerstvení, případně nocleh plavcům, kočím vlekoucím se svými koňmi šífy proti proudu a v posledku i postupně přibývajícím výletníkům. Krom oficiálního přívozu u Šebků si všichni ostatní osadníci bez rozdílu přivydělávali přívoznictvím. Pan Klasna používal na rozdíl od ostatních, na Vltavě nepříliš obvyklý způsob pohonu pramice. V rukou držel bidlo, kterým se odrážel ode dna řeky. O převoz stáli pocestní, místní při cestách za prací či obchodem a mládež při cestách za zábavou na tancovačkách a poutích na opačných březích. Řeka v tomto místě nebyla nijak zvlášť hluboká. Pan Bárta vypráví, že v létě při koupání nebylo nijak obtížné ji přebrodit. K osadě Královská patřilo na levém břehu, pod skalami okraje Ždáňské hory i místo kde stála osamělá skromná bouda. Sama si ji postavila, a od roku 1933 v ní žila osamělá slečna tehdy sedmadvacetiletá Helena Fedievová, známější jako Vltavěnka nebo Vltavka. Protože o cestu přes řeku byl pravděpodobně značný zájem, tak i ona vlastnila pramičku, na které občas někoho převezla na druhý břeh. Krom tohoto příležitostného přivýdělku pomáhala okolním hospodářům na polích a v zimě spřádala ovčí vlnu. Poklidně, skromně a vcelku spokojeně žila osada i její obyvatelé celou dobu „První republiky“. (1918 - 1939)

Okupace

Samý počátek německé okupace Československa v roce 1939 se Královské nijak významně nedotkl. Chudé Povltaví nebylo zpočátku pro okupanty nijak zajímavé. To se však mělo záhy změnit. 11. 4. 1940 vydal říšský protektor nařízení, které avizovalo vážné změny. Zneužil zákon ČSR číslo 63 z roku 1935 o vyvlastnění za účelem obrany státu. Ten při svém vzniku řešil vyvlastňování pozemků potřebných pro výstavbu opevnění ČSR. Další nařízení výnosem říšského protektora, ze 14. 3. 1942 zahájilo postupné vysídlování původních obyvatel z území ohraničeného Vltavou, Sázavou a silnicí Vestec, Sedlčany, Olbramovice, Benešov a Poříčí nad Sázavou. Obyvatel osady Královská, dosud poklidně žijících na pravém břehu Vltavy se fatálně dotkla hned první z pěti plánovaných etap tohoto plánu. Krom Královské zahrnovala 16 obcí severovýchodně od Neveklova, včetně Měřína. Usedlíci se museli vystěhovat. Měli na to čas do 31.9.1942. Pravidla první etapy umožňovala hospodářům sklidit úrodu a odstěhovat vše co k životu potřebovali. Osadníkům byl ohodnocen celý zanechávaný majetek a prostředky takto stržené byly uloženy na vázaný vklad u příslušného peněžního ústavu. Ten bylo možno použít na zakoupení usedlosti nebo živnosti na jiném místě republiky. Bylo zcela na vysídlovaných kam se vrtnou. Většina z nich však stabilní novou existenci na novém místě nezakládala. Spokojili se s nájmem, či služebným postavením v novém bydlišti. Snad doufali v pozdější návrat na rodinné grunty. Pravidla vystěhovávání v dalších etapách byla však stále tvrdší a tvrdší.

Dvořákovi se čtyřmi dětmi z Královské našli útočiště v Úštěku, poblíž Litoměřic. Tam prožili celou válku. V roce 1945 se rodina vrátila, ovšem bez syna Josefa, který se v novém působišti zabydlel natrvalo. Dvořákovi se synem Václavem a dvojčaty Jiřím a Marií se vrátili. Od státu za vázaný vklad koupili rodný statek a začali znovu hospodařit. Poválečný klid „na práci“ však neměl dlouhého trvání. Začalo se mluvit o přehradě a jezeru, které celou osadu zatopí. Přišli pánové, nakreslili úroveň vzdutí a začali vykupovat pozemky. Většina usedlíků rezignovala a osadu nadobro opustila. Ne tak Dvořákovi. Za prostředky za vykoupené pozemky dokoupili jiné nad čárou zátopy a pod Měřínem si postavili nové stavení. A začali hospodařit znovu na nových polích. Leč ani tento stav dlouho nevydržel. V polovině padesátých let přišli noví pánové a znovu vyvlastnili rodinou obhospodařovaná pole. Dvořákovi dostali 13.000,-Kč a uvolnili prostor armádě. Mám-li správné informace, pak na vykoupených polích, vyprojektoval a postavil dnes stojící hotel pan ing. Kopáč. I váš člen, Míla Kuthan má podíl na nové podobě toho co zbylo z původní osady Královská. Dvořákovi už nové uplatnění nehledali a dožili v novém stavení na Měříně. Syn Václav založil rodinu, pracoval v zemědělství a v lese a postavil nahoře na Měříně, v bezpečné vzdálenosti od vody, chatu. V ní zemřel někdy okolo roku 2000. Druhý syn Jiří zůstal svobodný v rodičovském domě na Měříně. Dcera Marie se vdala, stala se paní Pšeničkovou, panu Pšeničkovi porodila čtyři syny a po zbytek života pracovala spolu s manželem v elektrárně Slapy. Zemřela v roce 2010. Po roce 1989 se synům paní Marie podařilo zpochybnit cenu za vykoupené pozemky v padesátých letech. Bylo jim dáno za pravdu. Po vrácení tehdy utržených 13.000,-Kčs dostali spravedlivějších 85.000,-Kč.

Vltavěnka

K této části Vltavy patřila celých 43 let slečna Helena Fedievová řečená Vltavěnka. Byla postavou v širokém okolí všeobecně známou, a respektovanou. Německá okupace se Vltavěnky nedotkla tak fatálně jako osadníků na pravém břehu. Krom běžných válečných starostí s obstaráváním živobytí, žila poklidným životem podobným tomu před Válkou. Jaro roku 1940 jí přineslo veliké nesnáze. Dřenice byla tentokrát velmi bouřlivá a skromnou boudičku, postavenou nebezpečně blízko u vody celou vzala. Vltavěnka se nevzdala, zadlužila se a ještě během války postavila poněkud výš chatičku novou. Dál pomáhala na polích, předla a pletla. Válečný nedostatek byl pravděpodobnou příčinou jejího onemocnění. Počínající tuberkulózu tehdy pětatřicetiletá, vyléčila ještě vydatnějšími koupelemi ve své Vltavě. Po válce se stala oficiální převoznicí mezi Ždání a Královskou. Pro další přilepšení si postavila kočičinec, ve kterém chovala kočky pro lékařské výzkumy. Její záliba v celoročním koupání ji přivedla do skupiny otužilců kolem pražského otužileckého plavce Nikodéma. S nimi se účastnila i zahraničních otužileckých akcí. Nejen Pražáci mohli obdivovat její otužilost. Hasiči pořádající někdy kolem roku 1950 v Buši bál, zařadili do programu její plavání v místním rybníce, ve kterém pro ni vysekali potřebný prostor v ledu. Když už se zdálo, že je konec potížím, přišla další jobovka. Bude přehrada, která nedávno nově a pracně postavenou chatu zatopí. Tentokrát ji však úřady pomohly. Chatičku vykoupily a navíc významně pomohly se stavbou už třetího, tentokrát poněkud důstojnějšího obydlí. V něm bylo místo i pro klavír a její velkou lásku k hudbě. Nově vzniklé jezero změnilo zásadně ráz Povltaví. Vltavěnka přestala být poustevnicí, naopak se zejména v letních měsících ocitla uprostřed dříve nebývalého stavebního a posléze i rekreačního dění. Krom koček chovala jistou dobu u svého obydlí i kobylku. S ní pak našla uplatnění ve stavebním boomu na Ždáni. Za kobylku zapřahala malý povoz a v neckách na něm vozila hojným stavebníkům písek z pískovny, která byla někde v prostoru nynější Modré loděnice. Rušný život, který přivedlo na Ždáň slapské jezero nebyl zrovna šálkem kávy Heleny Fedievové. Přesto zůstala své Vltavě věrná až do své smrti v lednu 1987. Já ji mám uloženou v paměti jako čipernou a milou paní, která nám ve Třebenicích, už po své sedmdesátce roznášela dopisy, denní tisk a optimismus, v době dovolené, či nemoci stálé „pošťačky“. Starý rozladěný klavír, který jsme koupili dcerám, dokázala hravě naladit a po té, jen tak mezi polévkou a gulášem při obědě, nakreslit našim děvčatům krásný obrázek koně.

Vysídlování území ohraničeného Vltavou, Sázavou a silnicí Vestec, Sedlčany, Olbramovice, Benešov a Poříčí nad Sázavou. První etapa Dne 14.3.1942 vydal okresní úřad v Benešově vyhlášku podloženou zákonem 63/1935 a nařízením říšského protektora z 11.4.1940. (dotýkala se 16 obcí severozápadně od Neveklova včetně Měřína a Královské.) Ukončena měla být do 15.9.42. Pro místní, zejména sedláky hospodařící po generace na dědičných statcích znamenala velikou ránu. Sedlák Dalibaba si vzal život. Dvořákovi a ostatní usedlíci se z Královské vystěhovali. Měli na to čas do 31.9.1942. Druhou etapu, týkající se 29 obcí a osad jižně a východně od Týnce nad Sázavou a okolí Netvořic, odstartovala další vyhláška ze dne 26.9.1942. Ukončena měla být do 1.4.1943. Podmínky vystěhování byly tvrdší než v etapě první. Třetí etapa se týkala mimo jiných obcí Neveklova, Nahorub,Neštětic, Křečovic , až po Živohošť. Termín vysídlení byl k 31.12.1943. Čtvrtá etapa zahrnovala jihozápadní část oblasti podél pravého břehu Vltavy, okolo obcí Hrazany, Chlum, Křepenice, Nalžovice atd. Termín, 31.10.1943 Pátá etapa zahrnovala jihovýchodní část vystěhovávané oblasti až k silnici Benešov - Votice s obcemi Maršovice, Vrchotovy Janovice a okolí. Příslušná vyhláška byla vydána 24.11.43 a termín vystěhování byl 1.4.44 Celkem bylo zabráno 44.000 ha území. Týkalo se 29.831 obyvatel z nichž se skutečně vystěhovalo 17.647. Na zabraném území zůstalo12.184 lidí, kteří se zavázali pracovat pro Němce. Opouštěné nemovitosti byly vykupovány. Majitel dostal 1500,-Kč + 2% odhadní ceny na stěhování. Z odhadní ceny dostal 80%, které byly uloženy v bance jako vázaný vklad, použitelný na úzce vymezené účely. Uvedené údaje jsem ponejvíce čerpal z obsáhlé kroniky rodiny Louckých z Dalešic. Paní Loucká, dnes už více než osmdesátiletá paní sestavila čtyřsvazkový soubor obsahující mimo čistě rodinných záležitostí i kopie úředních dokumentů a dobové fotografie. Rodina Louckých, prožila dobu okupace ve službě na statku v obci Sviny u Veselí nad Lužnicí.

Babor

Pan Bělohlávek s rodinou byl vystěhován z Jablonné. Jeho rodina patřila k těm, kteří zůstali v zabraném území. Okupanti je přestěhovali do volné samoty Babor. (Dnes přibližně pod přístavištěm parníčků na Rabyni). Pracoval v SS-hofu na Rabyni jako tesař. V roce 1944 zemřel a jako Čech nesměl být pohřben na pravém břehu Vltavy, v té době na německém území. Jeho pohřeb byl proto vypraven přes řeku a je pochován ve Slapech.

Bunkry

 U Královské, poněkud proti proudu stál „Řopík“ (bunkr), který byl nejsevernějším na úseku 122. Další úsek pak pokračoval bunkry na Ždáni, ve Sladovařích, u Přestavlk, mezi Buší a Slapy atd. Celkem bylo ve vnitrozemí plánováno postavit 541 bunkrů. Do Mnichova (29. 9. 1938) se jich stihlo postavit 457. Většinu z nich během okupace Němci zničili.

Jan Kynčl ve Třebenicích 23. 2. 2011